Nové životní problémy

Je nedělní ráno v Curychu. To se pozná podle dvou věcí. Zaprvé je venku mrtvo, protože všechno je v neděli zavřené. Všichni vyspávají, nebo vaří nedělní obědy a chystají se do kostela. Za druhé, momentálně je 9:45, kostely zvoní o sto šest (teď jsem strávil 5 minut hledáním na internetu, co to znamená o sto šest, proč to říkáme; neví se to, ale zdá se, že se někdo vsadil, že někdo něco nezvládne za 106 dní, nebo to vzniklo z rčení “být s to”). Já jsem si včera hodil celý den volno, nic jsem nedělal, a tak se teď sbírám a řeším, co vlastně tento týden budu dělat a jak to budu dělat, hezky si to všechno plánuju. Součástí plánování je vyčistit si mozek od toho, co se událo, co mě trápí a co mi dělá radost, a tak píšu. Jak jsem někde slyšel (prý od Joan Didion): “Nevěděl jsem, co si myslím, než jsem to začal psát.”

Zjistil jsem, že se mi v životě opakuje jeden takový vzorec, tak jsem se o tom chtěl zmínit. Já si totiž vždycky myslím, že až skončí jedna fáze, tak že už budu mít hotovo a nebudu se muset dál snažit. Uvažme tento příklad: Michálek, kterému bylo 16 let, byl na střední a pěkně ho štval dějepis. Ten si říkal: “Tak už jen teď zatnu zuby a za rok mám hotovo, a pak už se nikdy dějepis učit nebudu, budu mít čas dělat to, co mě zajímá.” No jo, pak jsem si řekl, tak jo, jdeme teda studovat umělou inteligenci, tak to už máme v názvu, že děláme to, co nás zajímá (reálně moje úvaha tehdy byla, že nemám čas dělat to, co mě zajímá, tak bych se tomu měl věnovat přímo a ne jít studovat třeba matematiku). No, tak prvák měl jako předměty lineární algebru a diferenciální počet, tak se ale musím věnovat těm – nemám čas zajímat se o to, co se opravdu děje v umělé inteligenci. Vždyť to studuju, tak se to snad dozvím, jednou mi to snad někdo řekne. Budu se tomu věnovat, až budu mít hotovo.

Jak sami asi vidíte, tento přístup má několik problémů.

1. Realita, že na nic nemám čas a musím se věnovat čistě povinnostem, není pravdivá. Zvlášť ne na střední škole. Povinnosti v tu chvíli jsou minimální, a když už v tu chvíli jsem cítil, že nemám mentální kapacitu ani číst knížky, co mě baví, protože beru svoje povinnosti moc vážně, tak bylo asi něco špatně.
2. Oddaloval jsem věci, které mě opravdu zajímaly. Raději jsem se učil stupidní dějepis, než abych četl o tom, co mě opravdu zajímá. Neříkám, že dějepis nebyl nezajímavý, byl a je. Ale nikdy to nebylo to, co dávalo mému životu smysl. Místo toho, abych hledal co mě opravdu zajímá, jsem studoval věci, za které mě někdo odměnil dobrou známkou. Žádný člověk, o kterém někdo slyší, že se naučil sám programování, nebo někam posunul technologie (e.g. Daniel Ek ze Spotify), se neučil programování, protože ho za to někdo známkoval. Učil se ho proto, že to bylo to, co chtěl dělat, když měl volno.
3. Reálně jsem si vždycky myslel, že radost je v tom, nic nemuset. Nemuset do školy, nemuset do práce, nemuset nikam. Když se mě někdo zeptal, když jsem byl malý, čím bych chtěl být, tak jsem říkal, že rentiérem. A pak jsem byl mega šťastný, když jsem našel práci jako plavčík, kde jsem prakticky celou dobu nemusel nic dělat. Reálně, co mi ale vždycky dávalo energii od života, bylo snažení. Snažení něčeho dosáhnout, ve studiích, v brigádách, ve sportu. Ten moment, kdy se člověk soustředí, zatne zuby a jde dál, byl vždycky super. Práce, kde nic dělat nemusím, je k ničemu. A tak dělat teď něco, abych později nemusel, nedává moc smysl, protože později nebudu mít co dělat.

Proč to tak řeším teď? Tak se pomalu blížím ke konci studia, to tak vypadá. Jejda, sakra, a co dál?! Konec velkého snažení…! Nebo ne…? Čeká mě nesnesitelná lehkost bytí? Vidím, jak se ostatní okolo mě ženou za svou první pracovní pozicí. A já si říkám, co mě čeká tam? Další moment, kdy nebudu mít čas se nadechnout, protože se budu bát jen abych se dobře znal 20 stránek firemního dějepisu? Nebo snad možná nějaká nová lineární algebra, která mi zase nedá spát a já nebudu číst žádnou zajímavou knížku?

A tak na chvíli odkládám učebnice, je přece víkend. Píšu si blog. Našel jsem novou knížku o tom, jak funguje mozek, která je velmi zajímavá. Učím se hrát kulečník. Snažím se reálně si všimnout lidí okolo sebe. Poznat je a zeptat se jich, jak se jim daří. Snažím se přemýšlet, co mě motivuje a co bych opravdu po zbytek života chtěl dělat. Možná z toho nebude maturitní průměr 1,0, možná z toho nebude 800 metrů za 2 minuty. Možná z toho nebude publikovaný článek. Ale možná to bude dávat smysl víc než jenom do té doby, než se to odevzdalo, odeběhlo a publikovalo. A možná z toho na konci dne zůstane víc než stopa strachu v duši z toho, že neudělám zkoušku. Možná čtení té knížky je to, co se počítá. Jakou knížku člověk četl, a jestli o ní přemýšlel. A ne to, že ji člověk dočetl, zapsal do čtenářského deníku a odevzdal ve čtvrtek ráno 9:35 do kabinetu češtináře. To je totiž nakonec úplně všem fuk.

Tak jo, mějte se hezky. A dělejte to, co vám dává smysl.

Michi (prý to je jedna švýcarská verze)